2025-08-07
Po 12 letech vyšla nová deska Hysteric Helen...
(CZ lang.)
Po 12 letech vyšla nová deska Hysteric Helen. Možná se ptáte, kdo ku*va jsou HH? Dvanáct let je opravdu dlouhá doba, na výtečný debut z roku 2013 nazvaný prostě jen „Hysteric Helen“ se již snesl prach a pavučiny… V širším povědomí ale dokázali zůstat po celou dobu. Možná by stálo si o nich nejdříve ve stručnosti napsat něco víc. Na scéně jsou s různými přestávkami již 25 (!) let a jejich živá vystoupení z minulosti jsou dnes již legendární. Namátkou rok 2006, kdy předskakovali slavným Cinema Strange, a všechny následující roky, kdy zastiňovali v rámci různých festivalů a klubových akcí mnohem zvučnější jména. Živě neměli v našich luzích a hájích konkurenci,charakteristicky velká energie z pódia, obskurnost, taneční pecky, autentický závan 80. let z éry klubu Batcave… Byli vždy velmi originální, jiní a zábavní.
Pokud bychom se měli podívat ve stručnosti na předchozí tvorbu, můžeme říci slova jako „nemocná“, „naivní“, „lascivní“ „hysterická“ a „obskurní“… Ty věci prostě znějí jinak, z jiné doby. Nejvýstižněji bych tvorbu HH připodobnil k manické poruše osobnosti. Nic lehkého. Nálady a emoce se zběsile střídají. Helen má na první desce zjevně manické a hypomanické stavy, sebemedikuje se drogami a nedochází na psychoterapii. V některých rovinách je Helen divoká a opravdu dobře se s ní tančí a snadno s ní jde ulítnout, ale pokud s ní strávíte více času, cítíte, že uvnitř je něco špatně, něco tam hnije a roste to a Helen s tím odmítá cokoli dělat… Nejde s ní navázat hlubší vztah, po mejdanu se zdejchne a dlouho se zase nepotkáte.
Teď jsme v současnosti. Helen vyrostla z puberty, už je to pár let, co odešla z diagnostického ústavu pro děti a mladistvé a na svoje nesnesitelné rodiče už si vědomě ani nevzpomene.Trochu dospěla, vyzrála a ve svých 25 letech vyslala do světa novou desku s názvem „Chapter Two“. Mám za sebou pár poslechů. Zní to, jako by se Helen pokusila vyhledat odbornou pomoc, ale úplně se to nepotkalo.Buď tam nakonec vůbec nedošla, anebo se na to v průběhu prostě vy*rala a vysadila medikaci, protože pro ni bylo až příliš bolestivé a traumatizující hrabat se v sobě. Můžeme jen hádat, co se Helen v dospívání dělo, nic příjemného to ale nebylo a možná lepší nevědět. Helen nicméně již nepůsobí na první dobrou euforicky, podrážděně ani rozrušeně. Nastala kapitola 2, propad nálady, všepohlcující temnota a upadání do subdepresivních a depresivních stavů. To charakterizuje první půlku nové desky. V překladu do hudebnějšího jazyka: temné, strukturované, dospělé, tíživé. Vtáhne vás to. Jste v zakouřeným sklepním klubu a dobře hrajou. Tak trochu čekáte, co Helen zase vyvede za prů*er, hodně dlouho jste se neviděli a je vám trochu líto, že se cítí tak na ho*no. Ale moc nevíte, co jí vlastně říct, a jste trochu v rozpacích. Takže se jen letmo usmějete a pozorujete co se bude dít. Helen po pár vteřinách úsměv opětuje, ale je z něj cítit šílenost. Ta hudební ambivalence, která tak bavila na první desce, se vrací v učesanější a vyzrálejší podobě. Není to na škodu. Ve druhé polovině desky se Helen nakonec trochu otevře, pustí i trochu něco ze svého soukromí a dospívání. Celou dobu popíjí drinky, umně říznuté postpunkem, deathrockem a darkwave. Pak jde beze slova pařit, užívá si večer a vy s ní. Helen pořád umí zaujmout. Tančíte s ní až do rána. Pak se beze slova zase zdejchne.
„Chapter Two“ baví od začátku až do konce. Oldschoolovej špinavej batcave zvuk, typickej pro HH, se nevytratil, na nový desce je o špetku víc post-punku než minule. Taneční darkwave pasáže také zaujmou, to jim ostatně šlo vždycky, ty melodie jsou stále chytlavý, ale už ne tak naivní. V kombinaci s deathrockovým vokálem Dirtyho to vše prostě funguje. Co desce ale za mě chybí a je to zároveň její největší nedostatek, je absence vokálu Ms. Valentine. Na desce nějakým způsobem spolupracovala, je uvedena u jednoho songu, ale bohužel jejího zpěvu se zde nedočkáme. Je to škoda. Celkově se ale jedná o svěží počin a tohle by opravdu mělo být slyšeno a viděno naživo. CZ/SK scéna Helen potřebuje a nová deska by neměla chybět ve sbírce žádnému netopýrovi. Těch vlivů, co je tam slyšet, je nespočet, Helen ví, co dělá, dělá to po svém a dělá to dobře. Pusťte si to.
Závěrem přeji Helen, ať ji neopouští tvůrčí duch, a napínavě budu dál sledovat její příběh. Doufám, že se nezdejchne na moc dlouho, obě desky spolu krásně kontrastují, a zároveň drží při sobě, nicméně příběh Helen zůstává otevřený a já nemám rád otevřené konce.
Author:
Jakob van Hoddis
Rating: 87%
©2025 Hysterická Helena.
Počet návštevníkov stránky.
2025-06-27
Hysteric Helen: Chapter Two 2025
(CZ lang.)
Dirty77 otevírá sichrhajskovou manéž obscénní revoluce, kdy dávní duchové ožívají v novodobé zvukové show.
Přiznám se, že i přes můj široký záběr jsem slovenský, dlouholetý projekt zanedbával. Aktuální album "Chapter Two", které vychází 1. července 2025, mě hned vykouzlilo zákeřný klaunský úsměv ve tváři. Každopádně albu už předcházelo vydání singlu "Jalapenos Bitch" v polovině května. Tuším, že zhruba v té době už jsem zaznamenal na youtubu stylové video. V podstatě už od startovní Estrangement Of The Ordinary vše výrazně šlape.
Přes temnou elektroniku proklouzává afektovaný, kompulsivní vokál, dávající najevo i určitý nesouhlas s mnoha věci, odehrávajících se v tomhle zdegenerovaném světě. Někdo by řekl něco o monotónnosti, tady je, ale zvuková koláž i přes svůj "jednotvárný" rytmus velmi zneklidňující a krásně kontrastní. "This Life Is Mine" vlastně ano i můj je tenhle život, protože občas zaregistruji vokální intonaci ve stylu ranných počinů Rozz Williamse a Andi Sex Ganga, což rozhodně není ke škodě, ale ke krásně provokativní fascinaci k post punk, gothic rock-deathrockovému hnutí 80. let.
Mnohokrát jsem psal recenze na darkwave kolegů Lahká Múza, kde byli u mě spíše vnitřní, ambientní pocity. Kdežto u Hysteric Helen jde spíše o venkovní pnutí a do jisté míry provokativní nálož hudby, ze které jde stále cítit punk jako řemen. I když vyjímka potvrzuje i pravidlo progresu, u skoro "folkové" I´ll never Tell You, jako bych slyšel "samplované akordeony".
Vzpomněl jsem si na francouzské-deathrockové: Deadchovsky, ale s jistotou ti to nikdy neřeknu. Líbí se mi, že celým albem se táhne originální neklid. No Sex Witch roztančí i mrtvolu svojí předávkovaností, takže i když se čarodějnice nespustí, tancovat bude až do rozednění a Circus potom uzavře tohle dílo skrvavělích, rezavých žiletek. Nádherná půlhodina post romantické agónie. Takže trvám na tom, že nám naše úzkostné stavy nikdy, nikdo neukradne.
Author:
Bob Lučan
(DekadenteMorfin)
Rating: 8/10
2025-07-05
HYSTERIC HELEN: Hysteric Helen 2013
(FR lang.)
‘Vive excitation qui peut aller jusqu’au délire’, peut-on lire comme définition de ‘hystérie’… Une définition dont on a abusé pour minimiser la parole des femmes, justifier nombre d’abus à leur encontre avec cette pseudo excuse, ‘elle était hystérique’… Le goth rock, lui, s’est toujours intéressé aux réalités parallèles et la folie en est une d’une certaine manière. La musique de Hélène l’Hystérique est effectivement assez barrée, ne recherche pas forcément le confort, que ce soit dans les intonations de la voix ou certains sonorités (les petites attaques stridents de clavier) mais la folie ayant plusieurs visages, le groupe nous offre des morceaux plus ‘tranquilles’ (les valses de ‘Don’t smile my darling’ et ‘Unknown’, cette dernière auréolée d’ambiance cabaret allemande d’entre deux-guerres de par le chant féminin) comme autant de mouvements répétitifs en fixant la paroi le regard vide. De manière générale, il préfère néanmoins les tempi rapides, une base dark wave volontiers distordues par des griffes batcave. Le chant de Dirty 77 participe beaucoup à l’atmosphère un peu dingue mais comme je l’écrivais plus haut, le combo ne mise pas forcément sur le confort et n’hésite pas à malmener ses sonorités, à trouver des harmonies décalées. L’énergie et l’ambiance dégagée par les chansons sont assurément le point fort. Il est clair que Dirty 77 n’a pas une palette vocale illimitée mais il compense largement par les intonations barrées qui complètent cette ambiances quand même spéciale, originale et perverse (les nouvelles versions de 'To the cage' et 'Snuff song' encore plus sombres que les originaux en témoignent), pas si aisée à décrire; les renforts féminins sont néanmoins un sacré bonus (le robotique ‘Plastic fashion’, ‘Who’). ’Hysteric Helen’ évoque au final une de ces boîtes à musique avec de petites danseuses qui en viendrait à s’emballer, tourner de plus en plus vite, jusqu’à projeter les petits automates contre le mur, nous permettant de disséquer et nous délecter de leur agonie mécanique.
Author:
Shelleyan
(Guts Of Darkness)
Rating: 4,5/6
2017-04-01
HYSTERIC HELEN
(SK lang.)
Skutočnosť, že skvelé a pozoruhodné Post-Punkové teleso z hlavného mesta Slovenskej Autokratickej republiky - HYSTERIC HELEN, stihlo pred svojím nevysvetlitelným zánikom na vlastné útraty vydať prvý, eponymný a zároveň jediný album je asi každému známa. Ale čo bolo predtým a potom, už jasné každému možno není.
Pred albumom našu fonotéku obohatili piatimi CD siglami a ja mám nejakým záhadným nedopatrením len tri. A to EP z apríla 2005 „Original Snuff Soundtrack“, potom EP z novembra 2005 „Unidentified Fetish Object“ a singel z marca 2012 „Deadline“. Všetky songy sú nabité excelentným Post-Punkovým feelingom a miestami presakujú do temnej gotiky s hororovým nádychom. A takto mi to úplne vyhovuje.
O bočnom projekte pod názvom THE CARAMEL EXILE sa takisto môžeme baviť v superlatívoch. Pretože na nás zaútočí dynamický a búrlivým Synth-Post-Punkom, kde dominuje uhrančivý spev Ms.Valentine. Štyry pecky a EP vyšlo v roku 2016. Na naše končiny ojedinelé. Pozháňaj si originály, lebo bude neskoro !!!
Author:
Salto Mortale Music
Rating: ---
2013-11-15
Fanoušci Hysteric Helen se konečně dočkali vůbec první dlouhohrající desky svých miláčků. O své nadšení z novinky slovenského tria se se čtenáři Sanctuary podělil Jakob van Hoddis.
(CZ lang.)
Dlouho očekávaný debut slovenských sociopatů Hysteric Helen je na světě. Po všemožných EPčkách a singlech ("Latex Romance" – 2004, "Original Snuff Soundtrack" – 2005, "Unidentified Fetish Object" – 2005, "Deadline" – 2012), tak přichází konečně plnohodnotná dlouhohrající deska. Trojice Dirty77, Carlos de Luxe a Ms.Valentine patří podle mého názoru mezi to nejlepší, co současná SK i CZ scéna nabízí. Čekání na dlouho ohlašovanou debutovou desku byla proto doslova pekelná muka. Vyplatilo se ale vlastně to nekonečné čekání? Než odpovím na tuto otázku, mrkneme se, s čím že to máme vlastně tu čest.
Hned úvodní song „Hanging Up The Phone“ dává tušit, že máme co do činění s kvalitním materiálem. Otvírák se nese v duchu klasických HH, jak jsme na ně zvyklí ze zmíněných EP a singlů. Následuje lahůdka „Dont Smile My Darling“, která nás svým snovým podkresem a brilantním afektovaným vokálem Dirtyho přenese do naivního erotického filmu 30. let. Z příjemného snění nás vzápětí vytrhne taneční pecka, první singl nové desky „Deadline“.
Tak jsme se lascivně zasnili, zatrsali si, a co dál? Dál dostaneme pěstí do tváře, plivanec a vzápětí kopnutí do rozkroku. To vše neúhledně zabalené v písni „To The Cage“. Záležitost pouze pro otrlé a zkušené posluchače. Disharmonickej bordel na druhou. Těžko stravitelná záležitost i pro ty, kdo mají jako budík ve svém chytrém mobilním telefonu nastavený Atari Teenage Riot. Při poslechu této písně se změníte v podsvinčata vlečená na jatka, jejichž vřeštění rve uši i srdce.
Naštěstí je vše dáno do rovnováhy hned záhy jednou z nejsilnějších skladeb desky „Unknown“. Jedná se, z mého pohledu, o průlom v celkovém stylu a konceptu tvorby Hysteric Helen. Krásně kontrastuje právě s „To The Cage“ a jinými „dřívějšími“ songy. Právě „Unknown“ otevírá nové možnosti, dosud skrývané za rouškou zábavné hrubosti, jež byla v minulosti pro kapelu charakteristická. V „Unknown“ se dostává ke slovu Ms. Valentine a nezbývá než zírat s ústy dokořán nad kompozicí skladby a kabaretním vokálem. Hudební orgasmus. Hned po posledním tónu si jí dost možná dáte znovu. A pak ještě jednou.
Dostali jsme se přesně do poloviny desky. Z reproduktorů se na nás opět začíná valit něco, co nás nenechá v klidu: pohupujeme se do rytmu a podupkáváme pantoflema pod stolem. Přišla totiž „Isabelle“, další taneční záležitost a umně skloubená disharmonie s taneční melodií zároveň. Nechápu. Skladba dává doslova elektrošoky a z tanečního úsilí se stává parodie na tanec Svatého Víta, kterým trpí lidé s Huntingtonovou chorobou. Isabelle touto chorobou zaručeně trpí také a ráda vás nakazí, abyste se v závěru skladby už jen chaoticky svíjeli na zemi ve vlastním potu. Soukromý tip na singl číslo dvě.
Následující záležitost vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. Asi netřeba představovat starší taneční pecku „Snuff Song“, která se objevila na EP „Original Snuff Soundtrack“. Tentokrát se za kormidlo opět vrací slečna Valentine a vytříská z nás to nejlepší. Na tuto skladbu tančí i mrtvoly. Duševní zdraví ohrožující je pak song „Whats Wrong“. Opět o něco hůře stravitelná, přesto zábavná, silně narcistická a psychopatická skladba ve stylu Batcave.
Pokud jsme doposud nepřišli o zbytky rozumu, máme vyhráno. Přichází totiž druhý vrchol desky, song „Elastic Fashion“. Na první poslech jasná záležitost: pogo vypalovačka! Epileptický záchvat! Jsem si celkem jist, že tuto skladbu v živém podání jen tak někdo nerozdejchá. Já tedy určitě ne, natož posilněn nějakým tím pivkem. Elastic Fashion zní, jakoby se zfetovaná La Petite Sonja svlíkla z kůže a Moimiru Papalescovi narostly vlasy. Ne náhodou tu narážím na charakteristický vokální projev frontmanky bývalých Nihilistů, protože to, co tu předvádí Ms. Valentine, je minimálně srovnatelné právě se Sonjou, ne-li lepší. Na standardně nadstandardní vokální projev Dirtyho jsme byli již zvyklí. Zdá se mi však, že Ms. Valentine na sobě opravdu zamakala a také dostává více prostoru.
Důkazem toho je i skladba „Who“, která celou desku uzavírá. Stylem navazuje na „Unknown“, hází nás zpátky do klidu. Bylo na čase, po předcházejících ranách je naše tělo i duše v dost zruinovaném stavu. Poslední skladba je pak obkladem na naše potlučené údy a utlumující injekcí sedativ pro naší duši… Kruh se uzavírá a můžu se vší vážností konstatovat, že se jedná o jednu z nejlepších desek uplynulého roku. Ano, čekání se tedy více než vyplatilo.
V závěru bych ještě rád uvedl, že album jako koncept drží neuvěřitelně při sobě. To byla jediná věc, které jsem se trochu obával. Nový sound, který Hysteric Helen přinesli, je cesta správným směrem. Za zmínku stojí i překrásný booklet (s nápaditým aktem), jehož autorem je Carlos de Luxe, a také fakt, že k desce dostanete i DVD se 3 videoklipy (I’m Deep, Glen or Glenda, Deadline).
Abych zde nechrlil jen samé superlativy, je tu jedna věc, kterou bych vytkl – a to nezařazení výtečné starší záležitosti „Kiss Me Piss Me“. Skladba dosud nevyšla na žádném EPčku, ani singlu, takže mi tam tak trochu chybí. Ale je to jen kosmetická vada, která nijak nekazí celkový dojem.
Author:
Jakob van Hoddis
(Sanctuary CZ)
Rating: 95%
2007-12-02
HYSTERIC HELEN
(FR lang.)
Les Hysteric Helen nous viennent de Slovaquie, plus précisément de Bratislava, la ville des Last Days of Jesus mais les deux formations n'oeuvrent pas dans le même genre, encore que toutes deux raffolent des atmosphères déjantées sur scène. Cette première autoproduction nous dévoile une musique qui mêle autant des influences new wave que batcave contemporaine avec une larmounette deathrock pour le feeling des guitares. Le premier élément que l'on remarque est la voix assez particulière du chanteur, sorte de version plus aiguë du tout jeune Rozz Williams ('To the cage ?'), qui pourra en agacer plus d'un par ses montées délirantes. Pour ma part, je trouve qu'elle participe totalement au charme des compositions. Sinon, les synthés occupent une place importante au mixage combinant feeling malsain (les orgues de 'To the cage ?') ou touches plus légères aux relents new wave. Les constructions rythmiques évoquent d'ailleurs volontiers des échos de Deutsche Welle version dark (particulièrment flagrants sur 'Glen or Glenda'). On serait tenté d'attendre la même chose sur 'Silent voice calls out' mais les guitares glauques et le chant féminin, presque effrayé, confèrent à la chanson une ambiance plus glauque que l'on trouve d'une certaine manière sur 'To the cage ?', le titre le plus deathrock de ce mini. Pas foncièrement originale, cette musique reste néanmoins efficace et forte dans ses mélodies, son feeling hanté qui justifie sans doute le patronyme du groupe.
Author:
Shelleyan
(Guts Of Darkness)
Rating: 4,5/6
